Mari Kučera
Vyrůstala jsem v prefektuře Shizuoka v Japonsku, v klidném prostředí, obklopena rýžovými a čajovými poli. Každý den jsem na cestě do školy hledala za okolními horami špičku hory Fuji, nejvyšší hory v Japonsku.
Od malička jsem se věnovala hře na klavír a housle a japonské kaligrafii shodó – ale tehdy to byl spíš krasopis. Jako hlavní obor jsem z toho pak zvolila housle a vystudovala jsem hudební vysokou školu v Tokiu. Poslední rok na vysoké škole jsem potkala jednoho učitele a rozhodla jsem se studovat v Praze na konzervatoři. Počítala jsem, že budu rok studovat v Praze a vrátím se do Japonska a budu žít do konce života s houslemi. Jenže osudové setkání (měla jsem dvě velká) mně úplně otočila pohled na svět. Samozřejmě, postupně.
Interpretace skrz umění
Nyní se věnuji japonské kaligrafii shodo. Nevěnuji se přímo hře na housle, ale pořád jsem hluboce v kontaktu s hudbou. A zjišťuji, že se ve mně postupně víc a víc, silněji a silněji spojují tyto dva obory – shodó a hudba. Také si často uvědomuji, že nejsem jen hudebnice, ani jen kaligrafka, ale jsem „vyjadřovatelka“ svého nitra.
Moje cesta
Stejně jako malé potoky se schází až z nich nakonec je velká řeka, cítím, že ve mně žijí všechny prameny a potoky – víra šintoismu, úcta k přírodě, moudrost a poučení buddhismu, japonský cit mono no aware, životní přístup Dó (Cesta), vyjádření emocí zprostředkováním umění a další a další. Při tvorbě japonské kaligrafie to vše působí někdy jako hlavní surovina, někdy jako koření. Nevím, kam dál zamíří můj život, ale věřím, že každodenní rozhodování a konání určuje směr mé Cesty a přála bych si, abych mohla směr své Cesty určovat podle toho, kam mne moje duše směřuje.
